Fear inside our hearts

17. února 2015 v 20:53 | Bianca |  Myself
Tématem týdne je "strach uvnitř nás"

Já si tuto větu trochu modifikovala v nadpisu, aby vám hned napověděl že hodlám mluvit o srdečních záležitostech.
Jedním z nějvětších strachů jsou podle mě ty, které se týkají citů.

Určitě každému kdo je trochu melancholik, filosof , nebo je jen ve smutné náladě... někdy vytanou na mysli otázky jako:
Existuje láska?
Je možné milovat kohokoli, nebo je nějaká "pravá láska", nejaká spřízněná duše?
Najdu ji někdy? A pokud ano, poznám ji?
Jak dlouho potrvá? Nějakou dobu, nebo navždy?
Dokáže láska přežít i smrt?.....

Možná si říkáte že už trochu přeháním, ale bohužel jsem jedním z naivních romantických snílků, kteří věří na
věci mezi nebem a zemí, spřízněné duše a na osud.
A možná je mi to i samotné ke škodě...moc dobře vím že tahle má utkvělá představa o spřízněné duši, je jedním z důvodů, které mi brání sama navázat s někým vztah.
Cítím že se naprosto nikomu nechci otevřít úplně, pořád jakobych se tak nějak bála...
Dokonce ani nemám moc velkou víru v trvalost vztahu, protože pořád podvědomě vyhlížím svou spřízněnou duši...
zoufale toužím ji najít, uhasit tuhle letitou žízeň po něčem za čím se ženu, ale čím dál víc se začínám bát že
se ženu jen za přeludem, představou.

A přece bych byla téhle hloupé utopii ochotna obětovat všechno, jen kdybych věděla že je naděje.
A tak si dál ničím už takhle poničený život, drásám si vlastní srdce a duši jen proto že se tohohle nedokážu vzdát.


Odpověď by byla jediné co by mě utěšilo, co by dalo klid mojí duši....ale je to tak?
Vlastně už mám i strach přestat se honit za tímhle fantomem, vzdát se téhle směšné naděje, protože mě tak nějak
drží při životě, kdykoli jsem na absolutním dně je tu pořád tenhle vrytý pocit.

A tak budu navždy svým způsobem osamělá, ztracená a neúplná, protože budu pořád hledat...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama